Prašivka

Včera jsem dělala pořádek v papírech od různých aut, protože už se nám ty staré smlouvy a další dokumenty nevešly do skříňky. Nevím, jak je to v jiných musherských rodinách, ale u nás je třeba měnit typy vozidel téměř každý rok podle momentálních musherových potřeb a tak už naší rodinou prošlo asi 10 "psích" aut a to samozřejmě nepočítám přívěsné vozíky, traktůrky a mnoho dalších pro mě těžko popsatelných povozů. Úplně prvním musherským vozidlem byla Prašivka - třídvéřový Ford Fiesta z roku 1986, pořízený na inzerát v rubrice do 5000,-Kč (jako ostatně většina jeho vozů).

Své jméno dostala Prašivka pro svůj vzhled a o jejím technickém stavu by se dalo hovořit přinejmenším jako o diskutabilním. Musher si Prašivku ovšem nemohl vynachválit a opěvoval i veškeré její jízdní vlastnosti, snad až na drobné potíže při startování. My si tady interně můžeme přiznat, že startovací potíže byly docela podstatné, protože se při startování vždy musely pootevřít řidičovy dveře a bylo nutné se jednou nohou chvíli odrážet, pak teprve chytla. Odhaduji, že toto pravidelné roztrénování levé nohy vedlo k tomu, že musher následně vyhrál své první závody vůbec - sprint na koloběžce.

Interiér Prašivky jsem měla tu čest prohlédnout si zblízka až v den, kdy se mi nepodařilo nastartovat mé vlastní auto, kterým jsem se potřebovala dostat na důležitou pracovní schůzku a musher mi Prašivku velkoryse zapůjčil.

Po nastoupení jsem s překvapením zjistila, že vedle řidiče chybí sedačka pro spolujezdce a místo ní tam v prázdném prostoru stojí kamna, což mě trochu znejistělo hned v začátku. Abych o kamna nemusela opírat svou aktovku na dokumenty a tašku s notebookem, otočila jsem se s nadějí k zadním sedačkám a zjistila, že vůz nedisponuje ani zadními sedačkami a že místo nich a celého kufru stojí velká dřevěná bedna na psy. Přes mřížku odtamtud lezla sláma a vůbec sláma byla roztroušena po celém vnitřku . Najednou se to, že jsem si zapomněla okartáčovat své elegantní sáčko od případných vlasů, nezdálo být tím nejzásadnějším problémem a já také začala doufat, že jsem za svůj dvoutisícový francouzský parfém nevyhodila peníze zbytečně a že přežije tak nebezpečně úzké spojení s typicky musherským odérem, jenž se vtíravě vznášel po celém prostoru.

Naštěstí jsem se nemusela do rozjezdu odrážet nohou, protože musher do mě velkodušně drcnul a já se dvěma skoky krásně rozjela. Celou cestu jsem periferním pohledem hlídala kamna, která v zatáčkách jezdila po autě sem a tam a pravou rukou jsem je odrážela v situacích, když se nebezpečně blížila

k mé osobě nebo když při brždění hrozilo, že narazí do palubní desky.

Zastavila jsem asi 200 metrů od firmy, ve které jsem měla sjednanou schůzku, našla v Prašivčiných útrobách své věci, které během jízdy nekontrolovatelně jezdily po autě spolu s kamny, oklepala ze sebe slámu (dodnes pevně doufám, že všechnu) a vyrazila. Už si úplně nepamatuji, zda jsem tenkrát získala zakázku, o které jsem jela licitovat, vím ale s naprostou přesností, že jsem byla opravdu šťastná za to, že jsem zaparkovala ve svahu a že na zpáteční cestu tím pádem stačil do startu jeden ladný odraz.

Když jsem pak vznesla dotaz na kamna v autě, bylo mi řečeno, že auto je na závodech jediným zázemím musherovým a je nutné ho řádně vytopit. No a protože on si nemůže dovolit vůz s nezávislým topením, vozí s sebou zkrátka kamna. Celé zabezpečení zázemí na závodech pak spočívalo v tom, že musher na místě postavil náš velký dvouložnicový stan a místo jedné ložnice do něj zaparkoval Prašivku. Kromě toho, že měl všechny věci a psy pěkně po ruce, otevřeným kufrem si vlastně vytápěl i stan a zajistil si tak skutečný komfort v chladných měsících.



Problém nastal, až když naprosto nečekaně (právě po tom zmíněném odrážecím tréninku) vyhrál závody ve sprintu na koloběžce se dvěma psy. Byl naprosto nadšen a celý svět by byl jeho štěstím prozářen, kdyby se neukázalo, že za své první místo obdrží obrovský 15 kilový pytel psích granulí. Prašivka, ve které byl využit mezi boxy na psy a kamny skutečně každý centimetr meziprostoru až po střechu, na jejíž zahrádce pak trůnila koloběžka, už nevykazovala ani jediné malé místečko, kam by se tak velký pytel s granulemi vešel. Musher si ho proto umístil na klín, což mu značně komplikovalo jak výhled, tak samotné řízení. Po 150 kilometrech, které takto odřídil, přijel domů úplně zatuhlý a z vozu jsme ho museli dolovat. Myslím, že za skutečnou výhru mohl tenkrát považovat skutečnost, že nepotkal při zpáteční cestě žádnou policejní hlídku.

To, že Prašivka skutečně není ideálním musherským vozem, uznal až poté, co si k ní zakoupil karavan (spíše taková pojízdná rakev to byla) a zjistil, že do kopce ho Prašivka neutáhne a z kopce má nebržděný karavan zase pro změnu tendenci ji předjíždět.

S bolestí v srdci se tedy rozhodl, že Prašivku prodá. Pod rouškou tmy (veškeré zájemce o koupi zval na prohlídku zásadně ve večerních hodinách s výmluvou, že dlouho pracuje) se mu ji skutečně podařilo prodat a to dokonce o 2000,-Kč dráž, než ji zakoupil. Vzápětí si radostně pořídil v podobné cenové hladině a s podobným rokem výroby Ford Transit, kterému jsme pro jeho brčálovou barvu začali říkat Žabák. A jelo se dál..... 

13 zobrazení

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

© 2023 by The Mountain Man. Proudly created with Wix.com