Musherův první dogtrekking

Aktualizace: 30. říj 2018

Začala sezóna dogtrekkingů. Takže opět jsme u toho našeho věčného nesouznění : zatímco já jdu na obyčejný výlet se psem, musher se nutně potřebuje přihlásit na dogtrekking, což je vlastně to samé, jen dostanete přesně vytyčenou trasu a necháte si u toho změřit čas. No, už jsem tady jednou psala, že jsem absolutně nezávodní typ a ještě disponuji takovou specifickou vlastností, totiž nesnáším, když mně někdo říká, co mám dělat nebo mě snad nedejbože nějak kontroluje. Takže se obávám, že kdyby mi někdo na mém výletě chtěl změřit čas, možná bych ho kopla pod koleno.

U mě je tedy jasné, že nejen že se zásadně žádných dogtrekkingů neúčastním, ale jsem značně skeptická i k musherově účasti. On si z toho ale nic nedělá a jako každý rok i letos už zase sedí u počítače a vymýšlí, na kterou z vypsaných tras by se vydal. Krátké trasy samozřejmě neuznává, od svého historicky prvního dogtrekkingu drží tradici, že 80 km je naprosté minimum. Ten právě jeho úplně první měřil 93 kilometrů a honosil se dost zajímavým převýšením. Když jsem ho od účasti odrazovala, byla jsem nazvaná sucharem a vůbec se poukazovalo na mou malou zapálenost pro věc. Nakonec tedy vyrazili s naším tenkrát ještě jediným psem Alvínem a já jsem po sucharsku odfrčela na nějakou akcičku s grilovanými kuřátky a točeným pivem.

Alvín do té doby naprosto ignoroval, že má být tažným psem a na těch několika závodech, kam ho musher předtím vzal, si pobíhal zásadně vlastním tempem s naprosto nezúčastněným pohledem. Ovšem dogtrekking ho kupodivu nějak namotivoval, rozpomněl se na svou genetickou výbavu a rozhodl se, že mushera dotáhne do cíle v rekordním čase. Musher bohužel stejnou genetickou výbavou nedisponoval, proto musel neustále brzdit, což ho evidentně lehce vysilovalo.

Mně nejdříve začaly chodit nadšené smsky, o tom, že Alvín táhne a že je to úplně super. Od 35.kilometru zmizela formulka "je to super", ale jen se suše konstatovalo, že Alvín stále táhne a přibyla poznámka o drobné únavě. Kolem 50. kilometru bylo očividné, že musher už vůbec nechce, aby Alvín ještě kdy

v životě táhnul a slovo "únava" se změnilo na "vyčerpání".

Největší krize prvního dne zřejmě nastala na 63. kilometru, kdy se cesta stočila do lesa a když z něho Alvín po hodině a půl ostré chůze mushera vytáhnul, objevili se na stejném místě, ze kterého do lesa vcházeli. To bylo někdy kolem půlnoci. Od té doby začaly chodit smsky zmiňující se o možné smrti vysílením. Naši společní kamarádi na oslavě, kde jsem se o víkendu zdržovala, mě pobízeli, abych mushera vyzvala k ukončení trápení, ale všichni jsme stejně věděli, že by se raději do cíle doplazil téměř v bezvědomí, než aby vzdal. A tak jsme společně sledovali další přicházející smsky, které byly nudně monotónní, objevovalo se v nich totiž pouze slovo "umřu". Když přišla takováto třetí, rozhodla jsem se, že potřebuji víc informací a poslala jsem mu zpět zprávu z dotazem: "Kdy?". On odpověděl: "na 91.km". Doufala jsem, že se nechystá na 91.kilometru zemřít, ale že mu zřejmě zbývají 2 kilometry do cíle a přichází na řadu to zmiňované plazení se do cíle v bezvědomém stavu.

No, po dni a půl ho do cíle veselý a energií sršící Alvín skutečně dotáhl, musher se neplazil, ale došel po svých, i když našlapoval jen na hrany chodidel. Pozitivní a motivující zprávou bylo, že nedorazil úplně poslední, ale předposlední a že na něj v cíli čekali nejen pořadatelé, ale i několik závodníků, kteří do cíle přišli nebo přiběhli již předešlého dne.

Po dogtrekkingu musher další den prospal ve svém stanu v cíli závodu, doma pak několik dnů spal v obýváku v přízemí, protože do naší ložnice v patře zkrátka ani nechtěl zkoušet vylézt, slezlo mu několik nehtů na nohou a puchýře si léčil ještě dva týdny.

Pak ale bylo vše zapomenuto a už po dalším týdnu jsem začala být přemlouvána, abych s ním vyrazila na dogtrekking, protože se jedná o jedinečný a nenapodobitelný zážitek, kterého se mi jinde nedostane. Vybral 96 kilometrovou radost v Jeseníkách a oznámil mi, že všechny předešlé útrapy byly pouze chybami začátečníka, teď už se cítí být zkušeným harcovníkem schopným mě do krás a slastí dogtrekkingů zasvětit a navíc přišel na výbornou strategii. Stačí se prý první den prostě "kousnout" a ujít 80 kilometrů. Na druhý den mi jich pak zbyde pouhých 16 a " nějakých 16 kilometrů, to přece v pohodě dáš, ne... ?"

No, na organizovanou akci asi opravdu nejsem ten správný typ, ale nebylo možné odolat musherově náporu a tak jsem před dvěma lety absolvovala soukromý dogtrekking připravený na míru pro mě a několik kamarádů, kdy trasu vytyčil musher sám a po kterém slezly nehty na noze pro změnu mně. Ale o této akci bych ráda napsala samostatnou stať, tak někdy příště...




16 zobrazení

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

© 2023 by The Mountain Man. Proudly created with Wix.com