Moje Velká Odysea


Když jsem krmila psy, kteří neodjeli s musherem na víkendové závody, vzpomínala jsem u toho na své první velké krmení, které jsem musela absolvovat, když musher odjel s těmi nejlepšími psími borci do francouzských Alp na 760 kilometrů dlouhý závod Velká Odysea. Byla jsem tou dobou sice už otrlou musherovou ženou, ale že bych musela přebrat starost o zbylých 15 psů na dva týdny, to se mi do té doby ještě nestalo. Navíc už jsem měla nervy trochu rozdrásané náročným obdobím musherových příprav a balení.

Týden před odjezdem se nám změnil obývák ve skladiště věcí, které měly být zabaleny a to včetně saní, které týden stály vedle gauče, náhradních sanic, psích oblečků a postrojů, lavinové sondy, vystřelovací světlice a také handlera, což je člověk - musherův pomocník, doprovázející ho na závody. Musher měl s sebou handlery dva, z toho jeden se k nám nastěhoval, aby byl nápomocen u balení, takže vyfasoval gauč a stal se součástí našeho obývákového mobiliáře v přípravném období. Přestože byl tedy u nás handler přítomen a velmi pilně musherovi pomáhal, nestihla se taková drobnost, totiž zpřístupnit mi cestu na kennel, abych se dostala za psy. Abych to vysvětlila: na kennel, kde jsou naši psi ubytovaní, se totiž obyčejný smrtelník (jakože já) v zimě autem prostě nedostane a buďto musí mít auto s radlicí a nervy ze železa nebo musí zaparkovat 300 metrů před kennelem a všechny ty šíleně těžké věci, jako třeba 15 kilo masa a kanystry vody, které si ke krmení veze, tam natahat do kopce ručně. Sice jsme si chytře vyjednali ve firmě, která s kennelem sousedí, že nám dovolili vjíždět si k nim do objektu a udělat si v jejich pletivovém plotě vrátka, abychom tudy mohli ke psům procházet a od auta to tak mít pouhých 50 metrů, ale právě tato vrátka se jaksi před závodníkovým odjezdem nestihla. Při nasedání do auta těsně před vyjetím mi pak tuto skutečnost musher jen tak mezi řečí oznámil slovy: "Jo,abych nezapomněl, ty vrátka jsem nezvládl, ale neboj, udělal jsem ti tam v plotě fajn průlez, normálně to otevřeš a jsi tam." Když mi tohle co nejležérnějším tónem sděloval, zaznamenala jsem, že jeho handler po něm trochu hodil okem a zacukaly mu koutky, ale nepovažovala jsem to za podstatné, poradila jsem si už s ladasčím a hlavně že to nebudu muset sněhem obcházet.

První den služby jsem vyrazila plná optimismu, zaparkovala jsem na parkovišti té truhlářské firmy, mávla jsem přátelsky do oken dílny, kde ještě pracovalo spousty pracovníků, kteří na mě měli od svých strojů pěkný výhled a nanosila si veškeré krmivo a vodu k plotu. Celá zafuněná jsem se pak zahleděla na plot, který nejevil ani sebemenší známku toho, že by v něm byl někde ten slibovaný fajn průlez. Oběma rukama jsem začala po vzoru nevidomých osahávat plot a prsty zkoumat to, co mé oko nebylo schopno pojmout. Za plotem už na mě samozřejmě štěkalo všech 15 psů a v zádech jsem zase cítila tázavé pohledy zaměstnanců truhlářské výrobny, kteří evidentně žili v domnění, že se chystám plot přelézat a s ohledem na přítomnost ostnatého drátu nad plotem, je to muselo nutně dost zaujmout. Po perných 10 minutách jsem objevila koneček drátu a došlo mi, že otvor v pletivu si budu muset sama rozplést. Musher totiž pletivo nastřihnul, rozpletl a pak zase důkladně "zašněroval", aby tam nezela díra. Znovuzapletení bylo naprosto věrohodné a hlavně pevné a já jsem další pěknou čtvrthodinku trávila rozplétáním pletiva a gestikulováním na zírající truhláře, že je vše v naprostém pořádku. Když se mi konečně zmrzlými prsty (teplota asi 15 stupňů pod nulou) podařilo plot rozplést, utvořil se sice otvor, byl ale rozdělený vodorovným vodícím drátem uprostřed, se kterým samozřejmě nešlo nic, takže jsem se musela rozhodnout, jestli se pod ním proplazím nebo jestli vyšvihnu nohy a překážku přelezu vrchem bez toho, aniž bych se hlavou napíchla na horní ostnatý drát. Rozhodla jsem se svá břemena v podobě kanystrů a kýblů prostrkat tou spodní dírou a sama sebe pak přemístit dírou vrchní. Spočívalo to nejen v přehození nohy přes drát ve výšce mých kyčlí, ale také ve vrcholném soustředění na to, aby mi noha spočívající stále na pozemku truhlárny neuklouzla na ledové ploše, která se ještě ke všemu mírně svažovala a já abych nezůstala viset za drát. Hoši z truhlárny byli již bez skrupulí namačkáni u okna, což mi trochu narušovalo psychickou rovnováhu a příliš mi nepomáhalo ani mé dost těsné oblečení, ani stále se zvyšující touha navštívit jednu vymrzlou ale sympatickou místnůstku na druhé straně plotu.

Odhodlala jsem se k akci. Věděla jsem, že se musím něčeho držet a z výběru kymácejícího se nestabilního pletiva a ostatného drátu bylo pletivo jasnou volbou. Levou rukou jsem se tedy pověsila na rozkývané pletivo, pravou rukou jsem se chytla pod kolenem pomohla si tak (na druhý pokus) úspěšně s přehozením nohy. Noha levá urputně zapřená u truhlářů sice lehce podklouzla a chvíli to se mnou vůbec nevypadalo dobře, ale nakonec jsem to vybalancovala a na druhou stranu jsem se dostala jenom s prasklými kalhotami. Pak už jen stačilo celou díru zase drátem zašněrovat, aby mi tudy neutekla pubertální štěňata, odkopat krompáčem led přede dveřmi latríny (opět za veselého povzbuzování mých nových kamarádů z truhlárny, kteří se jistě vzhledem k mým překříženým nohám za oknem sázeli, jestli to stihnu) a mohla jsem se vrhnout na krmení. Šlo to hladce, tedy kromě pár maličkostí, jako že mi třeba vypuštěná štěňata převrhla kýbl s masem nebo že mi při náklonu vypadl z kapsy mobil do obrovského sudu s pufovanou rýží a neuvěřitelně rychle a tiše zmizel mezi pufy. Manipulace se sudem tedy, nutno přiznat, nepatřila k nejjednodušším, ale podařilo se mi ho naklonit a malým kyblíkem vyhrabovat rýži a přesypávat do sudu prázdného tak dlouho, dokud jsem na mobil nenarazila. Zpátky se mi to rozhodně přesypávat nechtělo a když se mě pak musher po návratu z Francie udiveně ptal, jestli jsem se u psů tolik nudila, že jsem musela rozdělovat 200 litrů rýže do dvou sudů, jen jsem vztekle mávla rukou...

No a pak už jsem bez nehody nakrmila, zahnala štěňata zpátky do kotce, rozpletla pletivo, proskočila fajn průlezem zpět, roztrhla si bundu o ostnatý drát a zapletla pletivo, abych si pak hodila do sněhu jediný klíč od vstupní brány naší spřátelené truhlárny, která už byla tou dobou zamčená a opuštěná. Hledala jsem ho po hmatu opravdu hodně dlouho a jako zázrakem ho promrzlýma rukama nahmatala. Baterku jsem samozřejmě neměla, protože jsem odcházela krmit ve 3 za plného slunce. Chvíli jsem si sice svítila mobilem, ale v sudu asi nachladl a vybila se baterie.

Domů jsem dorazila v 7 hodin večer a jako takový malý bonus mi praskla žárovka v koupelně uprostřed sprchování, což už mě ale z míry nijak zvlášť nevyvedlo.

No, za 14 dní péče o psy jsem si vše zautomatizovala a na konci mé služby jsem otevírání vrátek (rozumějte rozplétání pletiva, proskakování a znovuzaplétání) dávala hravě pod 10 minut, truhláři kolikrát ani nestačili vzhlédnout od práce.. :-)





22 zobrazení

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

© 2023 by The Mountain Man. Proudly created with Wix.com