Jedu na pomoc

Aktualizace: 30. říj 2018

Tak něco na ukázku ze soboty v musherské rodině : Včera kolem 12 hodiny mi zazvonil telefon a když jsem ho vzala, na druhém konci se ozval musher takovým tím vyhroceným tónem, podle kterého poznáte, že je něco hodně špatně: - Teď hned sedni do auta...... už tam sedíš ? - Ne, já vařím, co je ? - Běž hned teď do auta !!! - Dobře jdu, co se děje ? - Přijeď co nejrychleji do lesa u Křiváku, na nic se neptej a okamžitě, rychle jeď, ale opravdu teď hned !!!

Už během telefonátu jsem měla jeden rukáv bundy na sobě a vedla vnitřní boj, zda mám bramboráky na rozpálené pánvi ještě otočit a počkat, až se dosmaží nebo je prostě nechat být a tím je odepsat. Ale z musherova hlasu bylo jasné, že je to otázka života a smrti, tak jsem bramboráky odepsala a při obouvání hysterickým hlasem volala na syna, aby šel hlídat maso v troubě, že musím jet na pomoc tatínkovi, který je jistě na pokraji smrti vysílením nebo mu během jízdy se spřežením zemřel pes či klient (můj muž je odborník na hrocení různých situací a já zase přebornice ve vymýšlení katastrofických scénářů ). Vyběhla jsem v tričku a rozepnuté bundě, skočila do auta a nastartovala. Vzhledem k tomu, že mrzlo, měla jsem zamrzlou řadící páku, což je taková vychytávka mého auta, že v mrazu můžu řadit až tak po půl hodině po nastartování. Jenže představa, že volám jistě umírajícímu musherovi, že nemůžu zařadit, byla naprosto nepředstavitelná, proto jsem vyvinula nadlidskou sílu a podařilo se mi zařadit dvojku, na kterou jsem to odjela až na místo určení. Abych se nemusela už nikde na dvojku rozjíždět, nezastavovala jsem na křižovatkách a na všechny projíždějící auta za volantem křičela, ať jedou, že nemůžu zastavit. Prostě to byl boj o čas a zřejmě i o život... Určené místo jsem našla a už tam taky čekal musher se spřežením, evidentně živý a zdravý. Když jsem vyskočila z auta, jen na mě houkl, ať otevřu kufr. Klient se na mě usmíval z káry, na první pohled také živ, hledala jsem tedy, odkud musher vynese mrtvého či umírajícího psa. On ale jen odepnul psa jménem Knedlík, přivedl ho k autu a řekl mi: "Knedlík kulhá, odvez ho domů, asi ho bolí pacinka." Knedlík, který podle mého názoru nekulhal ani náhodou, ještě navíc pod hrozbou, že pojede se mnou autem, se tvářil, že mě nezná, skákal na mushera a dával jasně najevo. že rozhodně za nic na světě se mnou nehodlá strávit ani minutu. Musher to ve vteřině vyhodnotil: "Hele, tak ono mu asi nic není, já to s ním radši dojedu, on by ti ještě utekl za náma." Vzal si Knedlíka, vrátil ho do spřežení a odjeli bez jediného zakulhání. Já jsem ještě nějakou dobu tupě hleděla za nimi, pak si v autě asi tak třikrát bouchla hlavou o volant, no a potom jsem vyčkala, až mi rozmrzne řadící páka a odjela domů v klidu dodělat oběd. Takže tak.




0 zobrazení

  • Black Facebook Icon
  • Black Instagram Icon

© 2023 by The Mountain Man. Proudly created with Wix.com